Zimní přechod Jeseníku 15.1. - 16.1. 2005


Inspiroval mne můj syn Tomáš, který mi ukázal pár pěkných fotek ze svého předsilvestrovského pobytu v Krkonoších.
Pohled na nádherná panoramata zasněžených Krkonoš mi nedal spát. Musel jsem do hor.

Tak jsem oprášil myšlenku zimního přechodu Jeseníků, o kterém jsme s kamarádem Frantou Cimmerem mluvili už v létě, když jsme trasu Ramzová - Švýcárna - Malá Morávka šli poprvé. Tehdy padla myšlenka přejít to se skialpinistickou výstrojí. Už tehdy jsem zapochyboval, jestli je to na tuto cestu to pravé ořechové. Já jsem byl přesvědčen, že lepší bude, jít tu trasu na běžkách.
Oslovil jsem přátele, ale ti většinou odmítli. Někteří byli nemocní, jiní zaneprázdnění. Dokonce byli i tací, co se vymlouvali, že neví co si obléct na sebe.
Hade, vždyť ty jsi mi před lety prozradil tajemství Moiry a naučil, jak se v horách oblékat !!!
Nakonec se opět domluvilo pouze zdravé sportovní jádro.

Bylo nás pět.


Sešli jsme se v sobotu 15.1. 2005 v 5:30 ráno v hale Hlavního nádraží v Brně. Martina se svým bratrem Viktorem, Franta Cimmer junior a já. Na Ramzové na nás měl ještě čekat Frantův otec Franta, který přijel z Ostravy.

Vyjeli jsme v 5:55. Cesta ubíhala vesele, seděli jsme zpočátku sami v přeplněném kupé. Lyže, batohy a my.
Optimismus rostl s počtem vypitých piv.
Optimismus rostl s počtem vypitých piv
Optimismus rostl ...
... s počtem vypitých piv
Viktor žertoval s průvodčím, dávali jsme se do řeči se štíhlou maminkou, která cestovala s malým synkem. Oba s běžkami.

Na Ramzovou jsme dorazili s mírným zpožděním. Franta senior na nás již čekal. Pečlivě si připravoval své běžky. Odešli jsme z nádraží spolu s davem lyžařů ke spodní stanici sedačkové lanovky. Martina, Franta a Viktor si začali připravovat své skialpové nádobíčko.
Já a Franta senior jsme rozvážným krokem stoupali po sjezdovce, protože cesta, kudy vede červená značka na Šerák, nebyla dole prošlapaná. V místech, kde značka křižuje sjezdovku a vpravo mizí v lese, jsme se přezuli a nasadili běžky. Sněhu bylo dost, do rána připadalo. Čím jsme stoupali výš, tím ho bylo více. Franta zkušeně nasadil rozumné tempo, takže jsme bez nějaké větší námahy stoupali vstříc mrakům, které halily vrchy okolních kopců. Chvílemi sněžilo. Brzy jsme byli na Čerňavě.

Vyhlížel jsem přátele skialpinisty, ale nikde jsem je neviděl.

Předpokládal jsem, že když půjdou po sjezdovce přímo nahoru, tak budou na Šeráku mnohem dříve než my dva, co jsme to chtěli obejít po červené značce. Nahoře jsme se dostali do mraků, padal sníh, trochu foukalo, ale po cestě vedla slušná stopa, takže se jelo docela dobře. U chaty na Šeráku jsme byli před dvanáctou hodinou.

Hledal jsem mezi běžkami, opřenými o chatu, skialpové lyže, ale marně.

Personál v chatě opět nezklamal. Pivo nám sice dali, ale když jsem chtěl objednat polévku, bylo mi řečeno, že musím počkat půl hodiny, protože teď vydávají obědy lyžařskému kurzu.
Vybalili jsme tedy vlastní zásoby a najedli se.
Naši přátelé stále nešli. Volal jsem Frantovi, kde jsou a dozvěděl se, že nám dali půl hodiny náskok a že on už stoupá k chatě. Konečně přišel a po něm zbylí dva. Skialpinisté tedy promarnili svoji výhodu v prudkém stoupání na Šerák. Z Čerňavy to taky obcházeli po červené.

Dáváme běžkařům půl hodiny náskok
Z Čerňavy to obcházeli po červené
Byla jedna hodina a já jsem začal mít obavy, jak to celé stihneme, když tma bude už v pět hodin. Naštěstí jsme měli všichni čelovky, tak v nejhorším jsme mohli na Švýcárnu dojet i potmě. Na tvářích skialpinistů již nebyl vidět takový optimismus, jako ve vlaku. Martina si stěžovala, že ji bolí kotníky. Po krátkém odpočinku a doplnění tekutin jsme "už" o půl druhé vyrazili dál. Naštěstí jsme měli vítr v zádech. Na hřebeni se projevila nevýhoda těžké skialpové výstroje naplno. Počkal jsem na Frantu v sedle pod Keprníkem. Skialpinisté byli v nedohlednu. Pokračovali jsme tedy dál sami dva, dohodli jsme se, že na ostatní počkáme na Červenohorském sedle. Cesta byla dobrá, vysněžená, s dobrou stopou. Dohonili jsme část veselé skupiny, která se na Šeráku posilovala panáky. Jak jsem to tak zpovzdálí sledoval, museli mít velkou sílu.

Přejeli jsme Keprník, moc jsme se tu nezdržovali. Stejně nebylo nic vidět a taky tam dost foukalo.

Na Keprníku nebylo nic vidět 		To po sjezdu z Keprníku, v lese, bylo přívětivěji. Na druhém sjezdu, do sedla pod Vřesovou studánkou, jsem si jednou musel sednout. Chtěl jsem v půlce zastavit a nepovedlo se. Franta o kus dál na tom nebyl lépe. U Vřesové studánky se na chvíli otevřel výhled do údolí. Nespěchali jsme. Fotili jsme se. Pak ještě jednou cestou dolů na Červenohorské sedlo. Tam jsme dorazili před třetí odpoledne.
V hospodě jsme si dali čaj a polévku a … čekali.

Ve třičtvrtě na čtyři dorazili ostatní. Navrhl jsem, že vzhledem k pokročilé době, nemá smysl jet dál po červené po hřebeni. Jednak tam foukalo a dalo se čekat, že se brzy začne ochlazovat a jednak je tam horší cesta, což potmě není nejvhodnější. Doporučil jsem pokračovat po modré značce. Cesta je tam v lese, v závětří a bývá krásně upravená.
Dohodli jsme se s Frantou seniorem, že pojedem raději hned dál, abychom na Švýcárně potvrdili ubytování. Začalo se šeřit. Obloha v dálce byla jasná, nádherně zapadalo slunce. Obzor byl zabarven do červenooranžova. Jen nad námi byly ještě černé mraky.

Jeli jsme po liduprázdné cestě. Předjel nás jen jeden běžkař, který zakrátko jel zpět proti nám. Pak jsme potkali běžkařku. Popřála nám dobrý večer. Uvědomil jsem si, že tohle se mi na této cestě ještě nikdy nestalo. Takto pozdě jsem tu ještě nikdy nebyl. Večer to byl nádherný. Dole v údolí svítily světla v Koutech nad Desnou. Naposledy jsem něco takového viděl onoho nezapomenutelného rána při výstupu na Mont Blanc. Tehdy jsme ale byli mnohem výš, bylo vidět nespočet městeček a vesnic, tisíce světel a nad tím hvězdy. Tady šly nad námi tmavé mraky, vrchy kopců byly v mlze a začalo drobně sněžit. Došli jsme na Kamzík, když už byla téměř tma. Na závěrečná stoupání z Kamzíku jsme nasadili čelovky. Vidět bylo dobře, světlo se od čerstvého sněhu odráželo, obalené stromy kolem nás házely blýskavé odlesky. A všude kolem jiskřivý rej padajících vloček.
Na Švýcárnu jsme dorazili za pět minut šest.
Obzor byl zabarven do červenooranžova
Řekl jsem chatařovi, že jsme zatím jen dva, že tři další jsou ještě na cestě. Ubytovali jsme se, dali si sprchu a šli na večeři. Po sedmé hodině jsem volal Frantovi. Nedozvěděl jsem se, kde přesně jsou, prý někde mezi sedlem a Švýcárnou. Měl jsem starost, jestli nezapomenou správně odbočit z lesní cesty po značce na Kamzík. Venku hustě sněžilo. Radil jsem, u kterého rozcestníku si mají dát pozor a že by měli přijít do osmi hodin, protože pak už nedostanou nic k večeři.
Ujišťoval mne, že jsou přece dospělí a že mají mapu.


Jsme někde mezi sedlem a Švýcárnou, jsme
dospělí a máme mapu 		Před osmou se mne ptal chatař, co je s těmi na cestě, že by potřebovali uklidit kuchyň. Měl jsem zprávy od Franty, že už stoupají od Kamzíku. Chatař prohlásil, že tu budou tak do půl hodiny a že tedy ještě počkají. Měl pravdu. Když jsem před půl devátou vyšel před chatu abych vyhlížel světýlka v dáli, zaslech jsem ve tmě zvuky lyží na sněhu. Skialpinisté dorazili.
Aby mne napínali co nejvíc, šli potmě s vypnutými čelovkami.
Trio Inkognito.


Panáky praděda vlily novou energii do žil 		Martina vypadala dost zdevastovaně. S čelovkou stále na hlavě si sedla v restauraci za stůl a prozradila, že už na Červenohorském sedle chtěla zůstat. Ale dobrá večeře jí zvedla náladu a panáky Praděda vlily novou energii do žil. I kuchařům poděkovala panákem za to, že byli tak hodní a počkali. Naplánovali jsme, co uděláme druhý den a šli jsme brzy spát.


V neděli ráno bylo venku nádherně. Vstali jsme v osm hodin, slunce už ozařovalo plochý vrchol Dlouhých strání a vrchy kopců v dáli. Obloha byla modrá, jen na obzoru byl opar. Po nočním sněžení byla krajina křišťálově bílá. Stromy byly nádherně obalené sněhem a námrazou. Dohodli jsme se, že vyrazíme v devět hodin dál.
Těšil jsem se na rozhledy z Pradědu. Ostatní mne ujišťovali, že oni na Praděd rozhodně nepůjdou. Tak jsem se v devět sbalil a vyrazil sám. Cesta ze Švýcárny na rozcestí pod Pradědem byla upravená, po stranách vyfrézované běžkařské stopy. Ještě nikdy jsem zde nebyl takto brzo ráno. Vždy jsem tudy projížděl kolem poledne, kdy už upravené stopy byly rozježděné. Tentokrát předemnou jelo jen několik lidí a stopa byla téměř nedotčená. Vychutnával jsem si ji.
Slunce už ozařovalo plochý vrchol Dlouhých strání
Vysílač na Pradědu se tyčil proti modré obloze, byl to úžasný pohled. Viděl jsem to už mnohokrát ale vždycky mne to nabudí k rychlejšímu tempu, abych už už byl na vrcholu.


Vysílač na Pradědu se tyčil proti modré obloze 		Dorazil jsem k vysílači před desátou hodinou. Kolem byla pohádka. Na Ovčáně lyžovali mravenečkové, bylo vidět široko daleko.
Znovu jsem se ujistil, že přecházet Jeseník a nevystoupit na Praděd, ještě ke všemu za takového ideálního počasí, je jako soulož bez vyvrcholení. To prostě nejde.

Když jsem se dostatečně vynadíval, sjel jsem dolů zpět na rozcestí, kde už čekal Franta senior.

Frantu juniora jsme viděli kousek pod sebou. V předklonu, opřený o hůlky před sebou, těžce oddychoval. Skialpinismus je dřina.

Po chvíli dorazil k nám. Chtěli jsme chytit přímý autobus do Brna v 11:33 z Hvězdy, nejlépe pendlem, co jede od Ovčárny v 10:30. Bylo 10:10 měli jsme tedy co dělat. Další spoje z Hvězdy byly nevýhodné, protože by se muselo přestupovat. Bylo krásné počasí. Nechtělo se mi jet domů takto brzy, ale Franta senior spěchal domů a skialpinisti už nevypadali na nějakou delší tůru. Samotnému se mi nikam moc nechtělo. A do Malé Morávky bych stejně nedojel, dole bylo málo sněhu.
Skialpinismus je dřina
Domluvili jsme se, že na sebe nebudeme čekat. Šlápli jsme na to, sjeli jsme si krásný sjezd z rozcestí na Ovčárnu a chytili jsme autobus jedoucí na Hvězdu. Tam jsme se převlékli, něco pojedli a nastoupili v 11:33 do prázdného autobusu.
V dálce pomalu mizel sluncem ozářený zasněžený Praděd se svou dominantou, vysílačem.
Bylo tam krásně. Byl jsem taak šťastný ….
V Bruntále jsme se rozlouči s Frantou a já pokračoval dál na Brno.

Jen je škoda, že skialpinisté jsou s běžkaři naprosto nekompatibilní. Kdybychom jeli pohromadě, mohla být větší sranda. Určitě tuto akci musíme někdy zopakovat. Doufám, že se přátelé s běžkami zúčastní ve větším počtu.

Co vy na to, Jofre, Kundatro, Vegoško … Hynku, Viléme, Jarmilo !!!



Děkuji Frantovi Cimmerovi staršímu, Viktoru Šašinkovi a Tomáši Foltýnkovi za poskytnuté fotografie

Album s fotkami je zde.





Viktor , leden 2005