Letos se tato akce, kterou jsme podnikali již podruhé, velmi vydařila.
Tentokrát jsme jeli jen ve trojici. Franta Cimmer otec, Franta Cimmer syn a já.
Martina si v zimě zlomila kotník, stále má s ním potíže, tak zůstala doma.
Vyjeli jsme do Itálie v sobotu 21. 8. Památné datum, že?
Cestou jsme opět za Salzburgem zabředli do kolony tisíců Němců, kteří se vraceli od moře. A za Brenerským průsmykem se provoz na dálnici dokonce na dlouhé desítky minut úplně zastavoval.
Průměrná rychlost jízdy po dálnici tam dosahovala necelých 40 km/h !!
Chtěli jsme přenocovat na severním okraji jezera Lago Di Garda, v Torbole. Jenže stejně jako loni byla příjezdová cesta ucpaná už za sjezdem z dálnice.
Rozhodli jsme se, že pojedeme dál, po vedlejších silnicích na jižní okraj jezera. Ráno to pak budeme mít blíž zpět na dálnici. Hledali jsme nejbližší kemp, kam jsme dorazili kolem desáté.
Rychle postavit stany, najíst se a spát.
V neděli ráno jsem se koupal v jezeru Lago Di Garda, a po dlouhé jízdě kolem Milána a Aosty jsme zaparkovali na parkovišti v Pontu (1960m). Po dvouhodinovém výstupu na chatu Vitorio Emanuele II (2731m) a dobré večeři, jsem spokojeně usínal na jedné z patrových postelí zdejší noclehárny. Počasí vypadalo dobře, předpověď ještě líp. Těšil jsem se na zážitky následujícího dne, kdy jsme měli vylézt na Gran Paradiso (4061m).
Ráno byl budíček ve 4 hodiny, po snídani jsme se připravili k výstupu.
Počasí bylo skvělé, obloha byla jasná, posetá hvězdami. V pět hodin jsme se zapnutými čelovkami vyrazili do tmy po známé cestě mezi balvany k ledovcové moréně. Šli jsme tudy už vloni, tehdy jsme pokračovali údolím morény a až při návratu jsme zjistili, že to bylo špatně, že výhodnější cesta vede po hřebeni morény.
Letos jsme už nezaváhali. Překonali jsme krátký skalní výšvih, kde bylo třeba k lezení použít i ruce. Během přecházení dlouhého plata se pomalu rozednilo, k okraji ledovce jsme přišli již za světla.
Tam jsme se nastrojili do úvazků, připnuli mačky, navázali jsme se na lano a vstoupili na ledovec.
Letos byla cesta poněkud jednodušší, na ledovci bylo více sněhu, trhliny byly většinou zaváté. Mrzlo, povrch byl tvrdý, slunce, které v dáli už ozařovalo vrchol Mont Blancu, bylo ukryto za horou na kterou jsme lezli, ledovec byl proto ponořen do stínu. Kolem hrozivých trhlin jsme vystoupali na sedlo, kde už krásně svítilo sluníčko. Cesta pokračovala vlevo vzhůru. Už byl vidět vrchol, na kterém jsme pozorovali davy lidí. Na konci ledovce jsme se odvázali z lana. Závěrečný hřeben je skalnatý, proto jsem si sundal mačky a po skalách vylezl až na samotný vrcholek, kde je známá socha madony z bílého mramoru.
Byla tam dost tlačenice, protože nás ten den vystoupalo k vrcholu hodně. Překvapilo mne, že skupiny, vedené vůdci, lezli po suchých skalách v mačkách.
Stále bylo nádherné počasí, parádní rozhledy, zejména na Mont Blanc.
Sestup proběhl bez problémů. Nikam jsme nespěchali, lehli jsme si pod vrcholem na ledovec a oněmělí pozorovali tu krásu kolem. Do nedohledna zasněžené vrcholky hor, pod nimi zelená údolí a nad tím modrá obloha. Tu a tam bílý mrak dokresloval to úžasné panorama.
Večer se počasí zhoršilo, přesně podle předpovědi.
V úterý bylo škaredě, už v noci začalo pršet.
Po snídani jsme na chatě čekali asi hodinu, jestli se počasí neumoudří. Bohužel, pršelo vytrvale, tak jsme i přesto scházeli do Pontu. Když jsme sešli do údolí, obloha se protrhala, přestalo pršet, dokonce vyšlo slunko, tak jsme mohli na parkovišti na lavičkách zdejší restaurace osušit věci a zabalit vše na přesun do Francie.
Celou cestu s přestávkami opět pršelo, předpověď byla mizerná. Zajeli jsme nejprve do Chamonix do turistického centra. Zde jsme si přečetli dlouhodobější předpověď počasí. Rozhodli jsme se posunout program o jeden den a zamířili do St. Gervais do kempu, kde jsme byli už vloni.
Ve středu odpoledne jsme vyjeli zubačkou Tramway Du Mont Blanc na Nid d Aigle (2372 m), pak pěšky na chatu Tete Rousse (3167m). Cestou jsme v dálce pozorovali černé mraky, které hnal sílící vítr směrem k nám. Ve druhé polovině výstupu mraky zaclonily slunce a začala být stále větší zima. Foukal stále silnější nárazový vítr. K chatě Tete Rousse je třeba překonat úzký ledovec.
Vloni jsme přes něj šli bez maček, teď však byl povrch zmrzlý a klouzavý. Nasadili jsme si mačky. Byla slušná zima, měl jsem čepici, oblékl jsem si raději ještě bundu. Franta jr. šel bez čepice, v kraťasech, uprostřed ledovce mu povolila mačka, tak ji připevňoval znovu. Už jen při pohledu na něj mne rozklepala zima.
Počasí se večer ještě zhoršilo, foukal silný vítr a ochladilo se. V noci začalo sněžit.
V chatě jsme se setkali s trojicí mladých Poláků, kterým ten den spadl kamarád v traverzu v Grand Couloir dolů na ledovec Glacier De Bionassay.
Uklouzl, padl na břicho, pokusil se brzdit cepínem. Pak prý narazil nohama na skálu, což ho obrátilo na záda hlavou dolů. Pak prý letěl dál v kotrmelcích. Údajně hochům zmizel dole, takže ho neviděli. Nějací lidé, co byli poblíž, zavolali vrtulník.
Vrtulníkem ho zachránili a odvezli do Chamonix do nemocnice.
Přežil.
Hoši byli otřeseni, bez vůdce, bez peněz, bez řidiče auta. Chataři se o ně starali jako o vlastní.
Grand Couloir je problém této cesty, protože tam často padají kameny.
Začíná kousek pod vrcholem Aguile Du Gouter a končí na ledovci Bionassay.
Třeba vloni jsme kvůli tomu, že tam padalo kamení, nemohli pokračovat ve výstupu.
Na doporučení zdejší horské služby, byla tato cesta uzavřena.
Je tam asi 20m krátký traverz, jehož přechod je přirovnáván k ruské ruletě.
Trefí tě to, netrefí ?
Ráno ve čtvrtek stále sněžilo, napadalo více jak 20cm sněhu, tak jsme váhali, ale i přes mlhu, sníh a vítr se nahoru drala spousta lidí vedeni vůdci i bez vůdců.
Japonci, Francouzi, Španělé, Slováci, Italové, Poláci ...
Měli jsme neustále vynikající informace o vývoji počasí, které nám zasílala Martina.
Věděli jsme, jak bude dopoledne, v jaké výši je nulová isoterma, v jaké výšce je -10stupňů, jaký bude vývoj k večeru a v noci.
Předpověď slibovala na pátek pěkné počasí a vítr a na sobotu pěkně a bezvětří.
Zvažovali jsme, kdy jít na vrchol, rozhodli jsme se pro pátek, protože kdo ví co by se stalo do soboty.
Přidali jsme se k ostatním, co lezli nahoru, přešli jsme Grand Couloir, a vylezli na chatu Ref. Du Gouter (3817m).
Diky sněhu byl celý svah zpevněný, takže nikde nic nepadalo. Dokonce traverz byl krásně prošlápnutý, nebylo třeba se nijak jistit. Šli jsme s mačkami na nohou a s cepíny v rukou. Navázáni jsme nebyli.
Na chatě Gouter jsme neměli rezervaci, proto jsme chtěli spát venku na sněhu ve stanu. Kvůli tomu jsme táhli nahoru všechno potřebné vybavení.
Rezervace na chatě je téměř nemožná, pro velký zájem horolezců.
Byli jsme ale naivní, v tom větru se stavba stanu nedala uskutečnit.
Tak jsme byli rádi, že můžem spát v jídelně v chatě na zemi za 10 EUR.
Nakonec jsme večer, díky Frantovi jr., za stejnou cenu získali tři postele v noclehárně. Někdo, kdo měl rezervaci, nedorazil.
Večer se začalo vyjasňovat.
V pátek byl den D.
Budíček ve 2 hodiny, snídaně z vlastních zásob, ve 3 hodiny už jsme stáli oblečeni a navázáni na lano, když Franta mladší prohlásil, že se omlouvá a že musí na velkou ...
Tak se zase odmašlil a vysvlékl a museli jsme počkat. Něčemu se zkrátka poručit nedá ...
Vyrazili jsme před půl čtvrtou.
Navázáni na lano, se zapnutými čelovkami, v naprosté tmě, jsme vystoupali od chaty na mohutnou sněhovou převěj.
Franta otec šel první, Franta junior druhý, já jsem šel třetí.
Hned na vrchu převěje se ti dva přede mnou vydali rovně dolů směrem k Chamonix.
Kdybych je nezarazil, mohli jsme tam být zatraceně rychle.
Bylo třeba odbočit doprava, po hřebenu, kudy ostatně vedla mohutná stopa.
Rozhlédl jsem se.
Zážitek, na který do smrti nezapomenu.
Jasná obloha plná hvězd, všude hluboko pod námi osvětlená městečka, ve svahu na Dome Du Gouter (4304m) byl, jako šňůra z korálků, had lidí, co vyrazili s čelovkami už dříve a blížili se k vrcholu.
Silueta kopce se stěží dala vytušit, ta lidská světýlka jakoby pokračovala dále nahoru a splývala s hvězdami.
Překonali jsme Dome Du Gouter (4304m) a scházeli jsme asi 70m níže na plato Col Du Dome (4237m).
Začalo svítat a před námi se tyčil mohutný Mont Blanc.
Přešli jsme plato, děsně tam fučelo, měl být nárazový vítr 40 km/h. Teplota podle předpovědi byla -15 stupňů. Zdálo se, že podmínky jsou daleko horší.
Během stoupání k chatě Vallot (4362m) se rozednilo. Chata Vallot je jen taková velká plechová bouda. Slouží jako bivak pro případ nouze. Vevnitř jsme se podívat nebyli. Má tam být 12 lůžek, deky, snad i vysílačka.
Bylo mi zima na prsty u nohou a na rukou, snažil jsem se to rozhýbat, částečně se to dařilo.
Potřeboval bych jít rychleji, což Franta otec odmítal.
Dále se hřeben ostře zvedá k trojici skal l'arete des Bosses, kde už vítr dosahoval slušné síly.
Oba Frantové zalehli za sněhovou převěj a ptali se mne, jestli půjdem dál, že děsně fouká.
Podíval jsem se před sebe.
Po hřebeni pokračovalo několik lanových družstev vzhůru. Pár lidí bylo na vrcholu a několik jich scházelo dolů.
Pohybovali se bez problémů. Za námi stoupala další družstva.
Od vrcholu vpravo nad Mont Blankem byla ve směru větru čepice ze sněhové tříště, za ní bylo slunce, které svými paprsky v tříšti vytvářelo nafialovělou duhu.
Vpravo na západě v údolích byl vidět mohutný stín, který vrhal Mont Blanc.
Řekl jsem Frantům, že nevím, že to přece nevzdáme, že já jsem v pohodě, že to ještě musíme zkusit.
Pokračovali jsme dál vzhůru, naštěstí vlevo byl rozeklaný počátek ledovce Glacier De Bosson.
Převěje zvedaly vítr nad nás, takže jsme stoupali chvílemi v závětří.
Pak přišel závěrečný bonbónek, úzký dlouhý hřeben vedoucí k vrcholu. Zde se obtížně míjí lidi co jdou nahoru, s těmi co jdou dolů.
Slyšeli jsme o dvou lidech z Kuřimi, kteří zahynuli tak, že je někdo shodil při míjení.
My jsme se míjeli s Japonci, naštěstí bez problémů.
Hřeben nejprve strmě stoupá, aby pak v mírném sklonu dospěl až k vrcholu. Vlevo je Francie, vpravo je Itálie.
Člověk si může vybrat, ve které zemi se zabije.
Už jsme věděli, že to dokážem, vítr se mírnil, v té euforii, která mne zachvátila, jsem najednou cítil teplo v nohách a v rukách.
Franta otec šel pomalu, zastavoval se, vydýchával, já jsem byl naprosto bez potíží.
Příběhy jiných lidí, kteří zde měli výškové problémy, bolesti hlavy, zvraceli, byly zapomenuty.
Nic takového nás nepotkalo.
Došli jsme už téměř po rovině na vrchol.
27.8. 2004 v 9:06 už nebylo kam stoupat. Byli jsme ve výšce 4808m.
Podali jsme si ruce, Frantové se objali, mladej Franta brečel.
Franta fotil, já jsem točil na kameru ta úžasná panoramata. Dorazili Slováci, se kterými jsme se seznámili už v kempu.
Udělal jsem jim skupinové foto.
Rozhlíželi jsme se kolem, vrývali si do paměti ty nezapomenutelné pohledy.
Pak jsme začali sestupovat. Opatrně jsme přešli hřebínek, nikdo naštěstí nešel proti nám.
Za ním se stalo něco nečekaného. Najednou jsem si uvědomil, co se tu vlastně stalo.
Najednou mi to celé došlo, že se to povedlo, že jsem to ještě v životě stihnul.
Taky jsem se rozbrečel, jako malej kluk. Scházel jsem za oběma partnery, slzy se mi koulely pod brýlemi, přes které jsem se nemohl vynadívat na široko daleko sluncem ozářené vrcholky hor. Všechno kolem dokola bylo podemnou. Divoce zvrásněné ledovce, bílé strmé zasněžené svahy, tmavé skály, zelená údolí, městečka s miniaturními domy a silnicemi.
Ta krása se nedá popsat slovy. Pohled jako z letadla.
Byla to makačka a odříkání dostat se tak vysoko, ale zatraceně to stálo za to.
Scházeli jsme opatrně. Pamatovali jsme na přísloví, že výstup na vrchol končí až dole v chatě.
Opět jsme přešli kolem chaty Vallot, přes plato Col Du Dome, vystoupali na Dome Du Gouter a sestupovali do chaty. Až teď jsme si mohli pořádně prohlédnout místa, která jsme prošli v noci.
Bylo kolem poledne, teplota se zvyšovala, vítr ustával. Za námi byl Mont Blanc, dále byl překrásný rozhled na Chamonix, na hřeben s Aiguille Du Midi (3842m). Sestoupili jsme do chaty Gouter asi ve 13 hodin.
Přebalili jsme batohy a začali sestup pilířem k chatě Tete Rousse. Bylo 14:15.
Ve svahu byla tlačenice, nahoru šla spousta lidí.
Potřebovali jsme se dostat na konečnou zubačky do 18:40, kdy jela poslední tramvaj. Měli jsme na to 4 hodiny a 25 minut. Pokoušel jsem se volat na protijdoucí, že potřebujeme chytit poslední vláček, ať nás pustí. Většinou nereagovali, naopak, drali se agresivně nahoru, zejména vůdci v tomto vynikali. Jeden mne dokonce chytil za nohu a naznačil, že mne shodí dolů, když neuhnu.
Z vrcholu Mont Blanc na konečnou to bylo 2435m převýšení.
Z Ref. Du Gouter na konečnou už "jen" 1445m převýšení.
Opět jsme přešli obávaný kuloár. Teď jsme si mohli teprve říci, že jsme to celé dokázali.
Tramvaj jsme stihli, ale v životě jsem nebyl tak zdevastovaný.
1000m nahoru a 2435m dolů v jednom dni, to jsem ještě nedokázal.
V kempu jsem se konečně po třech dnech umyl.
Na těch chatách nahoře není nikde tekoucí voda. Na Tete Rousse jsem se myl venku sněhem.
Dále, v těch čtyřech tisících, už jsem to raději nezkoušel.
Přespali jsme ve stanu, usnul jsem okamžitě, probudil jsem se až ráno, mezi tím si nic nepamatuji. V sobotu jsme po osušení všech věcí a zabalení, odjeli k domovu. Vyjeli jsme v poledne ze St. Gervais a do Brna dorazili v neděli kolem půl druhé.
Bylo to super, poprvé, co mi na takové akci vyšlo počasí. Natočil jsem hodinu záznamu na kameru. Promítl jsem to večer Dáši.
Ráno mi říkala, že z toho celou noc nespala. No, co už, slabší povahy ...
Chodí se mi špatně, bolí celý člověk, ale šťastný člověk.
Popis vrcholů
Poznámka:
Všechny fotografie v textu jsou od neznámých autorů z internetu.
Petr Foltýnek
30.8. 2004